Maroko

Rabat

Moje třetí cesta do Maroka se blíží. Naposledy jsem tam byla asi před 10-ti lety a mám samé hezké vzpomínky, zvláště z pouště a z cesty po kaňonech, kde jsme si pronajali auto 4x4 s řidičem - Hassanem, se kterým jsem celou dobu zůstala v kontaktu. Pochází z Merzougy, mluví několika jazyky a je to moc příjemný a spolehlivý člověk. Tentokrát jsem se rozhodla, že celou cestu absolvujeme pronajatým autem 4x4 namísto místní dopravou a taxíky. Bylo to dobré rozhodnutí, zastavili jsme si, kde jsme potřebovali a díky místnímu průvodci - řidiči v jedné osobě jsme určitě viděli víc, než při přejezdech hromadnou dopravou. Navíc nám zodpověděl naše všetečné dotazy ohledně běžného života lidí, o kterém se v průvodci nedočtete….

Návštěvu Maroka vřele doporučuji, je to relativně blízko, malý časový posun a přitom je to pro nás exotická země, která má co nabídnout.

1.den - Casablanca

Do Casablanci jsme přijeli v 1 hodinu v noci, na letišti nás čekalo auto, které nás odvezlo do hotelu, který je blízko Hassanovy mešity, kterou jsme měli v plánu druhý den navštívit. Hotel byl skvělý, hlavně snídaně, velký výběr.

2. den - do Rabatu

Po snídani vyrážíme k Hassanově mešitě, je to největší a jediná mešita v Maroku, kterou si můžeme jako nemuslimové prohlédnout uvnitř. Je to stavba, která rozhodně stojí za návštěvu. Osobně se mě ze všech mešit líbila nejvíce Umajjovská mešita v Damašku, ale Hassanova mešita je architektonický skvost, třetí největší mešita na světě s minaretem vysokým 210 m. Navrhl ji francouzský architekt Michel Pinseau, při stavbě byly použity materiály pocházející z Maroka - žula, mramor a luxusní dřeva, až na skleněné lustry, které pocházejí z Benátek. Už samotné místo je úžasné, mešita stojí na břehu Atlantského oceánu a exteriér i interiér se mě moc líbil. Vstupné je poněkud v porovnání s ostatními dražší (90 dirhamů), ale rozhodně stojí za to. U pokladen stojí průvodci s cedulkami různých jazyků (francouzština, španělština, angličtina, němčina), vyberete si toho svého a jdete společně na prohlídku.

Po asi hodinové prohlídce nasedáme do auta a jedeme do Rabatu, což je kolem 90-ti km po hezké dálnici. Rabat mě nijak neuchvátil, je to jedno ze čtyř královských měst a v době francouzského protektorátu se stal hlavním městem země a zůstal jím až dodnes. Navštěvujeme nedokončený minaret Hassana a mauzoleum Mohammeda V., projdeme si Kasbah des Oudaias. Pak se ubytujeme v krásném riadu a vrhneme se do uliček tržiště, to mě nadchlo víc, miluji šrumec tržišť.

3. den přejíždíme do Chefchaouenu. 

Asi 4 hodiny jedeme nejdřívě ještě po pobřeží, pak odbočíme do vnitrozemí a začneme stoupat až do výšky 550 m nad mořem, kde se v pohoří Rifu nachází údajně nejmalebnější vesnička. Tady jsem poprvé, fotky na googlu vypadaly dobře, tak se těším do uliček, kde fasády domů jsou namalované modrou barvou. I když je v Maroku marihuana i hašiš zakázana, tady je pěstování konopí nějakým způsobem tolerováno a není problém si ho koupit. Nejdříve se ubytujeme na kraji městečka, které už z venku vypadá zajímavě a vrháme se do spleti uliček. Najdeme skvělou restauraci a dáváme si jehněčí na švestkách. V Maroku vařit umí, vždy nám vše chutnalo, žádné střevní problémy jsme neměli. Až teda na jednu výjimku, ale to snad bylo z melounu. Když sem přišli v roce 1920 Španělé, lidé mluvili starobylou kastilštinou, která se ve Španělsku již asi 400 let nepoužívala. Brouzdáme uličkami, navštěvujeme různé obchůdky, dáváme si kafíčko a užíváme si příjemnou atmosféru tohoto městečka, překvapivě bez návalu turistů.

4. den návštěva Volubilis, Meknes a nocleh ve Fezu

Dnešní přejezd se mě moc líbil, krajina byla nádherná, všechno kvetlo - lány vlčího máku, levandule a dalších květin, do toho stáda ovcí, no prostě pastva pro oči už za jízdy autem. Římské památky Volubilis jsou pod UNESCEM a rozhodně stojí za návštěvu už díky kvůli poměrně zachovalým mozaikovým podlahám. Je tady velmi úrodná půda a oblast byla obilnicí Říma, prosperita dále pocházela z pěstování olivovníků. Na návštěvu nám stačila asi hodina a půl, pak jsem jeli do Meknés. Cestou jsme jen zhlédli vesnici Moulay Idris, ale ani jsme do ní nezajížděli. V dalším královském městě Meknés jsme si dali nejdříve skvělý tagine, marocké typické jídlo a pak jsem se vypravili na prohlídku. Povinností je náměstí Hedim, kde je vyskládané neuvěřitelné množství keramiky různé barvy i tvaru a v přilehlých uličkách je tržiště, kde okukujeme babuche, místní nazouváky. Koupíte zde od levnějších a jednodušších až po velmi zdobné a nákladné. Brána Bab Mansour je největší a nejkrásnější branou nejen ve městě, ale údajně v celém Maroku. Na večer přejíždíme do Fezu, kde se ubytujeme na kraji mediny v riadu. Jdeme takovou úzkou uličkou, která končí dveřmi - vstupem do našeho hotelu. Jakmile vstoupíte dovnitř, ocitnete se v jiném světě. Šedá ulička nevypadala moc vábně, zato hotel je nádherný. Riády jsou tradiční marocké domy nebo paláce s vnitřní zahradou nebo nádvořím, které mívalo kašnu. Dříve to bývaly domy především bohatých kupců, nádvoří je krásně zdobené dlaždicemi a štukovou omítkou, dražší riády mívají i bazén.

5. den návštěva Fezu

Fez je dalším ze čtyř královských měst a třetím největším městem Maroka. Bez místního průvodce se tady budete motat úzkými uličkami, kterých je údajně kolem sedmi tisíc, takže každopádně doporučuji tyto služby využít, zajistí je každý hotel. Nejzajímavější je samozřejmě stará medina, která se datuje do 8. století, v jejimž labyrintu uliček koupíte snad úplně všechno, zvláště krásné jsou různé rukodělné výrobky. Medina je největší bezautomobilovou městskou zónou na světě, uličky jsou tak úzké, že se sem prostě nevejdou. Samozřejmě nevynecháváme návštěvu koželužny. Už když jsme se blížili, poznali jsme to podle zápachu. Dostali jsme snítku máty a přednášku o tom, jak se kůže zpracovávají a barví. Údajně se různé druhy kůže barví pořád prastarou technikou bez použití chemikálií (např. červená je z květů vlčího máku, žlutá ze šafránu…), ale už jsem četla, že tomu tak docela není. Každopádně tuhle práci bych nechtěla dělat. 

Večer se rozhodneme vyrazit do některého místního baru. Jdeme do nové části města, do klubu s živou hudbou. Společnost je tu převážně pánská, dámy vypadají spíše jako placené společnice, většinou jsou to krásné holky. Pobavilo nás, že jedna z těchto společnic měla na sobě sice ala sexy overal, ale s potiskem Mickeyho :-) 

6. den přes Ifrane a Azrou do Mideltu je to nějakých 200 km. Stoupáme středním Atlasem do Ifrane do nadmořské výšky 1650 m. Ifrane se říká malé Švýcarsko Maroka, stavíme se tu na kafe a krátkou procházku. Městečko postavili Francouzové v roce 1930 a jsou tu výstavní domky, krásné parky s jezírky v jednom z nichž je socha kamenného lva. Pro mě osobně nic moc zajímavého, ale kafe skvělé. Pokračujeme dál do Azrou, kde jsou cedrové a borové lesy, v nichž se prohánějí bezocasí makakové. Na parkovišti pro ně kupujeme buráky, vezmou si je od vás z ruky. Ale pozor, dokáží být dotěrní a agresivní, hlavně větší jedinci, takže když mě začal jeden z nich tahat za sukni, vzala jsem do zaječích. Cedr je majestátní strom a v Azrou je jeden z posledních velkých cedrových lesů na světě. Ze dřeva těchto stromů byl postaven chrám v Jeruzalémě, Féničané z něho stavěli své lodě a Egypťanům byl zdrojem oleje a pryskyřice k mumifikování faraonů. Nejstarší strom Gouraud je starých asi 800 let, je vysoký přes 50 m a v jeho obvod v nejširším místě je 10 m. Ze šišek cedru tady mají udělané různé suvenýry. V pozdním odpoledni dojedeme do Mideltu, máme hotel s bazénem, dáme si večeři a pak zhlédneme vystoupení Berberů.

7. den přejezd přes údolí Ziz a Arfoud do Merzougy, nocleh v poušti

Nádherný přejezd údolím Ziz, jímž protéká stejnojmenná řeka pramenící v Atlasu a která se ztrácí v poušti. Vzdávám focení a jen se kochám, barvy krajiny jdou od světlé až po červenou, do toho zelený kontrast palmérií a úrodných zelených oáz… Tahle krajina je jedním slovem dechberoucí.  Dojedeme do města El Rachidia a dáváme si berberskou pizzu - plněnou směsí masa a zeleniny. Tržiště je tu úplně jiné než jinde a lidé jsou tu více hákliví na fotografování, ani to nezkouším, i tak jsme středem pozornosti. Pak už dojezd do Merzougy, odložit na hotelu zavazadlo, vzít jen věci potřebné pro jednu noc v poušti a šup na velbloudy a asi hodinovým pochodem k našemu kempu. Jsou tu ty pravé písečné duny vysoké až 150 m, Erg Chebbi. Několikrát za den mění svou barvu, od zlaté přes růžovou až po rudou. Je to nádhera, kterou jsem si při první své cestě Marokem nedopřála, protože přeci nepotřebuji vidět hromady písku! Při druhé návštěvě jsem to již absolvovala a musím říct, že to opravdu stojí za to, byl to jeden z nejkrásnějších zážitků z Maroka. Pozorovat západ slunce, poslouchat tóny berberských bubnů a pozorovat noční oblohu je prostě to, co musíte zažít! I všichni spolucestující byli nadšeni, byla dobrá atmosféra, skvělá večeře a i tanečky v rytmu bubnů proběhly. Vytahujeme si matrace ven, ukazujeme si hvězdy, díky aplikaci na mobilu přesně víme, kde co je a celou noc spíme pod širým nebem.

8. den kolem Merzougy

Ráno vstáváme na východ slunce, vylezeme na nejbližší velkou dunu a kocháme se. Miluji hory a teď miluji i poušť. Po snídani se vydáme na velbloudech zpět do Merzougy, kde si dáme sprchu, zkulturníme se a vyrazíme terénním autem poznávat okolí a život Nomádů. Zastavujeme se u jedné rodiny, dostaneme čaj, nahlédneme do jejich obydlí, průvodce nám povídá  o jejich způsobu života. Nic pro mě, ale oni vypadají naprosto spokojeně. Cestou u studny potkáváme české terénní auto, které je tu jako doprovod pro nějaké závody v poušti. Chlapci jsou milí, hned vytahují nachlazené pivo a podělí se s námi. Byli to ale jediní Češi, které jsem za celou dobu v Maroku potkali. Jedeme blíž k Alžírským hranicím, které jsou už asi jen 20 km, trochu blbneme s autem, zkusím si i chvíli řídit a odpoledne se vracíme do hotelu, užijem si pár hodin volna u bazénu. Večeře byla naprosto skvělá, na oplátku jsme číšníkovi nalili slivovici, za chvíli byl u nás zpět ještě pro jednu :-)

Sedíme na terase hotelu, koukáme na duny, popíjíme pivo, které se tu dá bez problémů koupit a jsme spokojení.

9. den přejezd do Todry

Ráno vyjíždíme z Merzougy, čeká nás nějakých 200 km opět úžasnou krajinou. Co den, to nádhera. Ještě jsem se nezmínila, že v Maroku jsou nádherné oblaky, takže pozorovat už jen to nebe bylo super. Kousek za Merzougou začala písečná bouře. Nijak velká, ale pro nás i tak zážitek, hlavně když vidíte z dálky ten oblak písku a pak do něho vjedete. Průjezd není nijak nebezpečný, viditelnost byla dobrá, ale chudáci motorkáři, kteří jeli před námi. Bylo jich asi 20, ze Španělska. Todra je soutěska v pohoří Atlas se stejnojmennou řekou. Soutěsku tvoří puklina v náhorní plošině a v nejužším místě se stěny kaňonu tyčí až do 300 m. Pro horolezce je to tu ráj. Projdeme si soutěsku, je tady i pár obchůdků se suvenýry a s občerstevním, pak se vydávám na asi hodinový výstup do hor. Bohužel můj společník si vyšel v žabkách, přemlouvání, že půjdu sama, nezabralo, takže cestou nazpět jsme si museli prohodit boty (moje sandály číslo 39 za jeho žabky 44), protože kvůli puchýřům sotva belhal. Komu není rady, tomu není pomoci a mě to mírně otrávilo, protože jsem díky tomu nestihla vyjít až úplně nahoru. Tak příště a to i s přespáním u Nomádů!

Večer trávíme ve společnosti geologické výpravy z Holandska, pro které je to tady ráj. Náš průvodce přivedl ještě dva kamarády a zpestřili nám večer úžasným hraním na bubny. A protože i jim zachutnala naše slivovice, dostali jsme se na dno láhve. Další nádherný den a večer je za námi. 

10. den přes údolí Dádes a údolí růží do Ouarzazate

Skoro je mě trapné pořád psát, jak byl ten den krásný a úžasný, ale nedá se nic dělat, i o dnešním dni musím konstatovat, že byl krásný a úžasný. Projíždět krajinou se místy dalo jen s autem 4x4, nebyla asfaltová, ale jen prašná silnice. Cestou jsme nepotkali žádné jiné auto, žádný nával turistů se nekonal, hurááá! K dnešnímu dni vám více řeknou fotky, k tomu ani netřeba moc slov. Cestou nějaká ta kasba, velké praní v řece, návštěva Nomádů žijících v jeskyni - živí se chovem ovcí a koz a ruční výrobou koberců. Ve vesnici Boutghrar snad jeden z nejlepších a nejbohatších obědů za celou dobu, sušené drcené fíky jsem si dovezla i domů, stejně jako růžovou vodu, která se dělá z okvětních lístků místních růží. Vlastně to byl víceméně přejezdový den s krátkými zastávkami, hlavně na focení a trochu projítí se v té čarokrásné krajině. 

11.den návštěvy kasby Ait Ben Haddou a Telouat, nocleh v Marrakéši. 

Kasba Ait Ben Haddou je nejnavštěvovanější kasbou (hliněná vesnice) v Maroku a to díky natáčení několika velmi úspěšných hollywoodských filmů, např. Gladiátor, Lawrance z Arábie, Princ z Persie, Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu… Nedaleko odsud je filmové studio, jehož návštěvu jsme rádi vynechali. Kasba je pod UNESCEM a málokdo zastávku zde vynechá. Přesto jsem mile překvapena, že tu není přelidněno. Procházíme se úzkými uličkami mezi hliněními stavbami z vepřovic, je tu mešita i synagoga, dojdeme až úplně nahoru, kde bývala strážní věž. Odsud je výhled na všechny strany a blížící se karavany či nepřítel byl vidět z dálky. Stavíme se u malíře, který namaluje obrázek, pak ho nad plamenem nahřeje a barvy z něho vystoupí. K malbě používá čaj s příměsí dalších indgrediencí pro získání určité barvy (např. šafrán pro pískovou, antimon pro tmavou…). Odsud se vydáme jinou cestou, než většina turistů jede do Marrakéše. Díky 4x4 autu pokračujeme dál do hor a po cca hodině jízdy stavíme u další kasby Telouat, která mě nadchla daleko víc, než Ait Ben Haddou. Jednak je zasazená v krásném prostředí, je to bývalý sultánův palác a vnitřní výzdoba je prostě nádherná. Provází nás místní průvodce, se kterým nakonce zjistím, že máme společného známého z Prahy - taky průvodce po Maroku. Jak je ten svět někdy malý! Přispíváme na údržbu kasby, protože jak nám průvodce vysvětluje, od státu nedostanou na rozdíl od jiných kaseb peníze na údržbu a obnovu, protože sultán nebyl kamarád s králem a i když už ta generace tady není, současný král také přispět nechce. Místní lidé tak kasbu upravují svépomocí. Kousek od kasby je nový hotel s restaurací, dáváme si jehněčí tagine a ovoce, pak pokračujeme v cestě do Marrakéše přes sedlo. Kousek pod sedlem je ženská organizace, která zpracovává arganový olej, ukazují tady, jak se vyrábí a prodávají i různé výrobky, jak potravinářské tak kosmetické. Zdá se nám to tu dost předražené, tak nic moc nenakupujeme a jedeme Atlasem dál do Marrakéše. Ubytujeme se v riádu kousek od paláce El Badi a vyrážíme na náměstí Djemaa el Fna na večeři. Vyhrály špízy s mixem masa a grilovaná zelenina. Co je úžasné, jsou džusy z čerstvého ovoce, které jsou za pár korun.

12. den Marrakéš

O Marrakéši se říká, že je červenou perlou Afriky, je nejnavštěvovanějším místem Maroka a třetím nejnavštěvovanějším v Africe. Osobně si myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že je tady letiště. Ne, že by se mě Marrakéš nelíbila, ale nějak neměla pro mě tu správnou atmosféru, vadily mě ty davy turistů, to pokřikování naháněčů restaurací a prodejců všeho možného. Je to ale bezva místo na nákupy před odletem a k vidění tady taky co je. Komu nevadí mumrajs, naopak si to tady užije, protože k vidění je toho spousta - od směsice lidí až po památky. My jsem si prohlédli palác El Badi, což znamená jedinečný a jehož stavbě se v minulosti žádná jiná stavba v Maroku nevyrovnala, hrobky dynastie Saadů, které unikly ničení, palác Bahía, sídlo vezíra. A samozřejmě medinu a tržiště, kde to voní všemi možnými druhy koření a kde koupíte opravdu, ale opravdu všechno!

Maroko mě zůstalo hluboko v srdci, je to země, kde se vždycky ráda vrátím.