Peru

Trek Huyahuash

28.7. neděle

V ranních hodinách odlet do Amsterodamu a pak do Limy se společností KLM nocleh v Limě v hotelu Faraon v Miraflores

29.7. pondělí
Z hotelu Faraon odjíždíme na autobusovou stanici Cruz del Sur a v 9.30 minut vyjíždíme do Huarazu. Máme 1. třídu, velmi pohodlné, dostáváme i oběd, v 17 hod jsme v Huarazu. Jedeme do hotelu Maruchy a Gilfa, ten uz je na jine adrese nez pred lety. V tomto hotelu maji plno, tak přejíždíme ještě do jiného, který je na druhé straně města. Večer jdeme na náměstí, Vojta si vzpomene na restauraci v prvním patře. Dávám si pstruha, Vojta s Pavlou lomo saltado. Ještě pisco sour a jdeme hajat.

30.7. úterý

Aklimatizační den, jdeme do města a pak na ceviche, v poledne máme sraz s Gilfem, který nás bude provázet k jezeru Wilcacocha. Já s Pavlou dávám ceviche mixto, Vojta chobotnici na grilu. Marucha nevyřídila Gilfovi náš vzkaz, tak Pavla běží na hotel pro Gilfa. Pak jedeme autem cca 15 minut k mostu a odtud začneme stoupat k jezeru, které je ve výšce 3700 m. Huaráz je 3060 m. Stoupáme cca 2,5 hodiny mezi poly a domky, místní pracují na polích. Jezero je malé, je odtud ale krásný výhled na Cordilieru Blancu a Huascarán, nejvyšší horu Peru (6768 m). Asi hodinku tady odpočíváme, je hezky a pak se vrátíme. 

31.7. středa

Druhý aklimatizační den k jezeru Churup - 4450 m. Asi 2 hodiny jedeme autem k parkovišti ve výšce cca 3700 m, platíme každý 5 solů. Vyrážíme k jezeru, cesta je jasně viditelná, navíc jde spousta dalších lidí. Dorazíme k vodopádu, kde je i kemping site. Odtud je to strmě nahoru, po skáe, jsou tu natažená ocelová lana. K jezeru dojdeme kolem 12 hodiny. Jezero je krásné, nad ním se tyčí hora Churup. Dá se jít ještě o kousek výš k dalšímu malému jezeru, je ale krásně, tak odkládáme svršky a opalujeme se. Asi po hodině jdeme dolů, kolem 15 hod jsme zpět na parkovišti, kde nás čeká auto. Cestou zpět jedeme z rozceztníku jinou cestou, je delší ale ne tak kodravá a jsou tu taky hezké pohledy na hory. Cca za 1,5 hodiny jsme v Huarazu.

1.8. čtvrtek

Vstáváme v 7 hodin, v 8 hod máme mít odjezd. Pavle je ale zle, zvrací, vyjíždíme kolem 9 hodiny. Jedeme mikrobusem do Quartelhuainu, našeho prvního tábořiště. Je to cca 200 km. Dlouho jedeme po krásné asfaltové silnici, na křižovatce stavíme a kupujeme lístky koky a ochutnáváme místní sýr. Pak pokračujeme až do městečka Chiquian, tady asfaltka končí. Cestou jsou nádherné výhledy na políčka i hory. Po prašné cesty jedeme do Llamacu, při vjezdu platíme každý 20 solů. V protisměru stojí autobus, tak vylézáme a jdeme se projít. Je tu celkem hezké náměstí a kostelík, taky tady mají hezkou školu a ještě hezčí fotbalové hřiště. Dokonce s osvětlením. Zase nasedáme a pokračujeme v cestě. Téměř celou dobu jedeme podél řeky, je tu krásná flóra a klesneme až na 2800 m. Po další půl hodině dorazíme do vesničky Pocpa, tady platíme každý dalších 10 solů. Pak teprve odemykají bránu u mostu a můžeme jet dál. Míjíme japonskou důlní společnost. Je tu dost nákladních aut. Do kempu Quartelhuain 4130 m přijíždíme kolem 14 hodiny. Za chvíli dorazí i náš arriero Carlito, 4 oslíci a jeden koník. Postavíme stan kousek od izraelské skupiny, pak ho stěhujeme níž k potoku. Místní žena kontroluje lístky. Později se dozvídám, že je z Llamacu, je tu na 2 týdny, stará se o kemp, pak přijde někdo jiný z vesnice. Jsou tu 2 hromádky hořícího trusu. Uvaříme si bramborovou kaši s hovězím, pak se jdeme s Vojtou ještě kousek projít a kolem 19 hodiny zalézáme do spacáků. V noci je nádherná obloha plná hvězd, bohužel kemp je u silnice a je tu hluk z projíždějících nákladních aut.

2.8. pátek

Vstáváme v 6:15, je zataženo. Rozhodneme se nesnídat, dnešní den je krátký cca 4 hod. Máme dojít k jezeru Mitucocha ve výšce 4270 m. Carmelito jde pro oslíky a koníky, 3 oslíci ale chybí. Je tady pro zvířata ohrada z vraty na zámek, vrata jsou ale povalená. I israelské skupině chybí oslíci. Carlito objíždí na koni okolí, ale nic. Pavla s Vojtou se kolem 8.30 vydávají na cestu. Já čekám u batohů a Carlito pořád shání oslíky. Marně. Navrhuji, že vezmu jednoho osla s našima batohama. Carlito oslíka naloží a já těsně před 10 hod vyrážím. Bohužel do špatného sedla. A osel to věděl, protože celou cestu stávkoval a já vynaložila spoustu energie, abych ho do toho sedla dostala. Měla jsem ho poslechnout, ušetřila bych si výstup do 4600 m a zpět. V sedle jsem byla ve 13 hod, tam bylo jesné, že jsem špatně. A to jsem měla jen litr vody, protože na 4 hodiny to přece stačí. Ještě že jsem nesla 3 kg mandarinek. Ke konci sestupu už na mě mával Carlito a traverzem jsem to vzala k němu. Tam jsem chvíli sedla na koně a cca 250 výškových metrů jsem vyjela na koni. Carlito musel domů pro další oslíky, 2 nenašel. Takže naše nové složení je 3 osli a 2 koníci. Carlito jde dopředu. Dojdu do sedla Cacananpunta 4690 m, kde se otevře krásný výhled. Po levé straně jsou jezírka, jejichž barva je do červena. Po chvilce sestupu je kříž na památku 28 letého Poláka, který tu zemřel při běhu přes Andy. Cestou začne pršet, respektive začnou padat malinké kroupy, které hned tají. Po levé straně je řeka a za ní prašná cesta pro auta. Pořád klesám, po levé straně jsou asi 3 domky, za nimi je soutok dvou řek. Cesta se točí doprava a v 17.30 dojdu do Janca, kde je kemp. Hned zkraje jsou toalety, pak most přes řeku, naše stany jsou už postavené. Mám dost. Vaříme nudle s

hovězím po maďarsku a čaj. Platíme tady 40 solů za osobu. Kolem 20 hod jdeme spát.

3.8. sobota

Vstáváme o půl sedmé, vaříme kokový čaj, snídáme nudlovou polévku a kaši. Celkem rychle se sbalíme a o půl deváté vyrážíme. Pavla sedá na koníka a jeho sedlo opouští až za sedlem Cachuac 4600 m. Já s Vojtou šlapeme hezky, je to lehký den, cesta stoupá pozvolna. Šílenou rychlostí nás předežene Polák, jeho partnerka až za cca půl hodiny. Cestou jsou nádherná mechová jezírka, vypadá to jako mechové hlavičky hub. Taky z netřesků jsou krásné kopule. A různé jiné kytičky. V sedle jsme asi za 2 hodiny, pak se otevře výhled na hory, které jsou většinou schované v mracích. Při sestupu potkáváme rodinku na koních, dáváme klukovi čokoládu. Vidíme jezero, kolem se všude pasou ovce. Jezero Caracocha 4138 m je největší během treku, kolem něho je několik domků. Stany jsou už postavené, uvaříme čaj a pak se ještě vydáme na procházku kolem jezera. Na jeho západní straně se tyčí Yerupajá. Na večeři dáváme rýži s ananasem ve smetanové omáčce a dopijeme zbytek červeného vína. Kolem půl osmé jdeme zalehnout. V noci byla opět nádherná obloha plná hvězd.

4.8. neděle

Ráno nás budí hlasy arrieros. Otevíráme stan a je azuro a hory se odrážejí v jezeře. Nádhera. Stan máme pěkně namrzlý. Po snídani vyrážíme do dalšího bodu našeho treku - do Huayhuash 4330 m. U jezera platíme každý 25 solů. Pavla jede na koni a tudíž jede jinou cestou než já s Vojtou. Nad jezerem jsou krásné 3 domky, jeden z nich má na střeše solární panel. Později se dozvídám, že tuto oblast podporuje nějaká Němka,

solárních panelů jsme cestou pak viděli víc. U domků jsou 2 kluci se psama, mají teď 2
týdny prázdnin. U domku na tyči suší maso, mají tu zahrádku se zeleninou. 

Hory mají nádherný závoj, který se cestou mění. Je to nádherné. O kousek výš se vysvlečeme a koupeme se v potoce. Je to paráda. Sluníčko, koupel, nádherný výhled na hory, co víc si přát….

Oschneme a pokračujeme v cestě, dojdeme k prvnímu ze tří jezer (Gangrajanca 4245 m, Siula 4290 m, Quesillococha 4332 m) a opět krásná scenérie - hory, jezero a ledovec, ze kterého sem tam padají malé laviny. V horách se mluví kečuánsky nebo směsicí kečuánštiny a španělštiny a kečuánské slovo cocha znamená jezero. U jezera chvíli poležíme spolu s mladým párem z Francie. Ti si nesou všechno sami. Pokračujeme dál, nad posledním jezerem začíná cesta stoupat do sedla padající lavina, další foto po lavině:

Pohled při výstupu do sedla Siula Punta:
V sedle Siula Punta pracovali místní. Šli jsme ještě doleva o kousek výš, byl tam nádherný výhled na všechny strany. Vpravo pohoří Atocshayco a doleva dvě jezera s ledovcem.
Vracíme se z vrchu a sestupujeme směrem na jih. Po pravé straně máme další jezero Azulcocha a za dalším jezerem Quesillococha se máme napojit na cestu do Huayhuash. Spodní jezero máme mít po levé straně, my k němu přicházíme. Jdeme špatně a tak se přes mechové hlavy dostaneme na levou stranu, dojdeme k domku a od něho vede cesta
až na správnou cestu. U dalšího domku potkáváme dvě roztomilé holčičky, jmenují se Suzan a Vanesa. Pán na nás volá, že už jen 15 minut.

Asi po půl hodině jsme v Huyahush, podle této vesnice, respektive asi 4 domků má trek jméno. Jsou tu políčka a pobíhají tady další děti. Odtud je to cca 2 hodiny k silnici.
Na večeři děláme bramborovou kaši, osmahneme cibuli a čabaju. Dobrota.

Pavla dnes viděla vikuně. Z večerního čtení mě utkví v paměti gnusu gnusu a bangalou :-)

5.8.

Vstáváme jako vždy mezi 6-7 hodinou.

Jako každé ráno dáme kokový čaj, polévku a kaši. Kolem 8:30 vyrážíme, dnes nás čeká lehký den, sedlo Portachuelo má sice 4780 m, ale stoupání je pozvolné. Pavla jde dnes s námi pěšo. Je to krásný výstup, po pravé straně jezírko a zasněžené hory, po pravé straně skála. Musíme jít pomalounku a hodně čekat, Pavlínka to tak má :-) při jednom takovém čekání si dáme s Vojtou malou lekci tance, zkoušíme tango, salsu, waltz i polku. Tímto tempem jsme do sedla dorazili až za 4 hodiny. Začalo dost foukat, mraky se honí, chvíli je teplo, chvíli ne. V sedle se otevřel nádherný výhled, po levé straně celá sněhová pláň, vepředu jezero Viconga 4453 m a vpravo krásná hora. Dáváme svačinu a odpočíváme.

Začneme sestupovat k jezeru Viconga, pase se tady dobytek. Jezero má asi nižší hladinu než obvykle, na skále je vidět kam až voda sahá. Do jezera vede výběžek, který ho dělí a taky je tam malinký ostrůvek. Od jezera cesta zase mírně stoupá. Na vrcholku je pak taková puerta a za ní zase klesáme. Vidíme betonovou hráz jezera a dole velký splav vody. Řeka je tu dost široká a divoká narozdíl od jiných míst. Nejsme si jisti kudy dál, ptám se nějakého místňáky, pak jdeme středem pláně, přecházíme most přes řeku a za chvíli už jsme v kempu. Jsou tady termální lázně, takový vybetonovaný bazének s teplou vody z volcana, prodávají tu pivo a coca colu, prostě dokonalé..... vlezeme s Vojtou hned do bazénu, Pavlínka se pak chvíli zdráhá, ale pak si koupel a pivo vychutnáváme všichni. Vedle je menší bazének s vodou tak horkou, že se do ní ani vlézt nedá a ještě vedle je vybetonované “umyvadlo” s tekoucí vodou, kde se pak ještě umyjeme. Je tu i skupina Israelců a místní, nemám plavky, takže jdu na miss mokré tričko. Na večeři máme lasagne se třemi druhy sýrů. Dnes jdeme spát až o půl deváté, to je nezvykle pozdě. V noci je opět náááádherná obloha plná hvězd. 

  

6.8. úterý

Vstáváme až po 7 hodině, čekáme, až na nás bude svítit slunce. V 8:30 vyrážíme cestou zpět k mostu přes řeku, tady se dáváme prudce doleva a začneme pomalinku stoupat. Dožene nás Carlito a Pavlínka nasedá na koníka. Jde s nimi i Australan, ten je taky strašně rychlý. Do sedla Punta Cuyoc 4950 m přijdeme asi za 3 hodiny. Počasí je hezké, tak nespěcháme. Před sedlem je jezírko, asi půl hodiny opalujeme svá těla. Za sebou necháváme Cordiliera Raura a pokračujeme do sedla, ze kterého je nádherný pohled na obě strany, je tu spousta velkých samostatně stojících kamenů a mužíků. Dost fouká a tak se tu moc nezdržujeme. Při sestupu máme po levé straně velký kámen ve tvaru hřibu. Sestup je zezačátku dost prudký a prašný a klouže to. Všude jsou velké balvany. Tady už nefouká, tak zase opalovačky. Sestupujeme a vidíme stany, jdeme směrem k nim, ale naše tam nejsou. Musíme se kousek vrátit, kemp byl za skálou a z vrchu jsme ho neviděli. Jsme tu jen my a francouzský pár. Máme prorvaný stan a prasklou trubku, tak to opravujeme. Vaříme chilli con carna, čajíček a je nám

dobře. Večer je krásný západ slunce.

7.8. středa

Dnes jsem skoro nespala. Pořád jsem se převalovala a koukala na hodinky, usnula jsem až kolem 4 hodiny ráno. Po snídani balíme a já s Vojtou vyrážím do nejvyššího
sedla během našeho treku - San Antonio 5020 m. Pavlínka jde s Carlitem jinou cestou, do vesnice Huayllapa 3490 m by měla dojít za cca 4 hodiny. Cesta do sedla San Antonio jde dobře. Počasí je krásné a za hodinu a 3/4 jsme tam. Je to ten nejkrásnější pohled během našeho treku. Pohoří Nevado Jurau s bílými vrcholky, zelenkavé jezero Jurauocha 4343 m a za ním ještě další jezírko Santa Rosa. Barevná škála hor je úchvatná. Kocháme se, popojdu ze sedla ještě vlevo kousek nahoru. Rozhodneme se sejít dolů směrem k jezeru, odtud to má být do Huayllapy asi ještě 3 hodiny. Máme dobrý čas. Cesta vede ze sedla doprava a dost to klouže. Naštěstí je to jen krátký úsek, pak přijde šotolina, to už je lepší. Asi po půl hodině dojdeme k místu, kde to začíná být zelenější a jsou tu krávy. Odtud je jasně viditelná cesta doprava. Jdeme po ní, ale cesta se nějak ztrácí. Všeobecně je tady v horách spousta cestiček, které vypadají jako ty správné. Ale je tu hodně dobytka a cestičky jsou od nich. Jdeme kus zase šotolinou, ale pak vidím, že to končí, že tam začíná velký sráz. Dáme se tedy ještě víc doprava, přelázáme nějaké překážky a zkoušíme hledat cestu tam. Ale moc to tam nejdu. Dostanu se pak do žlabu, myslím, že tam už bych se dostala dolů, ale Vojta se otáčí a jde zpět nahoru. Ještě chvíli to tam zkouším, ale pak se vydám za Vojtou. Přece ho tam nemůžu nechat samotného :-) Vylezu zpět asi 300 výškových metrů, vidím Vojtu, směřuje k jasně viditelné cestičce u krav. Rozhodneme se, že to vylezeme zpět do sedla, ve kterém vidíme několik lidí. Když dojdeme ke kravám, všimneme si mužíků a cesta vede přesně na opačnou stranu, než jsme se dali předtím. Tak druhý pokus. Cesta je správná, ale musíme sestoupit do 4265 m, k potoku. Byl to hrozný sestup, snad ten nejhorší, co jsem šla. Klouže to, cesta je místy nejasná, ale jsou tu hezké voňavé keře s fialovými a žlutými květy. Dole u potoka jsme až v 15 hodin. Dáme odpočinek, Vojta carbosnack a jdeme dál, obloha se začíná zatahovat černými mraky. První hodinu jdeme strašně rychle, začíná mírně pršet, za chvíli se otočím a vidím duhu. Díky té první rychlé hodině jsme to ušli za 3 hodiny, jinak bychom to šli určitě o půl hodiny déle. Všude se tu pase spousta krav, oslíků a koní. Pak začnou už i políčka a kamenné zídky, na některých jsou na kraji nasazené kaktusy. Hodně to tu kvete. Potkáváme asi 12-ti letou holčičku, ta si pořád chce povídat a dovede nás na fotbalové hřiště u školy, kde stojí náš jídelní stan a stan Francouzů. Projdeme školou, ale musíme se vrátit, ze dvora sice vede brána do další

ulice, ale je dál do vesnice, Ptám se místního, bychom mohli do Bodegna de dvorku sedí u stolu a s Francouzema, (morče) s rýží a nás, protože už se hromy a začalo tak tak. Dáme si Vojta coca colu a Jsou tu tři postele a

zamčená. Jdeme mají tu i názvy ulic. jestli neví, kde bydlet. Zavede nás Yerupajá. Tam ve Pavlínka s Carlitem dávají si cuy bramborem. Vítají dost setmělo, lítali pršet. Stihli jsme to taky porci, já pivko, jdeme na pokoj. jeden stolek, ale

pro nás je to luxus. Ještě se pokoušíme sehnat nabíječku na iphone, marně. Zahrajeme si s Pavlou amerického žolíka a zalehneme. Vojtík už odpadl. Byl to náročný,
ale moc hezký den. 

8.8. čtvrtek
Dnes máme před sebou nejnáročnější den, čeká nás velké převýšení, z Huyallapy do sedla Tapush Punta 4770 m je to 1280 výškových metrů. Dáváme rychlou sprchu, voda je studená, ale dnes to fakt nevadí. Na snídani nám dají vaječnou omeletu a mléko s nějaký druhem mouky. Fuj. Přijde ale Carlito a můj i Vojtův hrnek vyprázdní, Pavle to chutnalo. Je tu moc hezký dvorek plný kytek, různých druhů brambor včetně čuňa (přemrzlé brambory). Je tu i obchod a tak kupujeme ještě polévku a coca colu. Petka tu má 2,5 l.
Zanesu Carlitovi batoh do kempu, kde už nakládá na oslíky a jdeme se ještě projít po vesnici. Vede sem silnice, je tu jedno auto a na náměstí mikrobus. Náměstí má parčík a nejhezčí budovou je kostel. Na některých domech jsou nápisy, co se tam prodává. Na jednom domě je nápis prodej kuřat, na jiném zase prodej rýže, oleje, cukru a mouky. Na místní radnici jsou hned 3 satelity. Taky je tu telefon a místní rozhlas, to aby mohli svolávat ty obyvatele, kterému někdo volá. Takže hned od rána z rozhlasu zní: seňor Ramirez tiene telefono, llama su hija...... a seňora Rosala llama su marido....... V jiném domě zase mají akovou nálevnu, kde pijí místní pánové už

od rána. Je to tu prý zvykem.
Jdeme na konec vesnice, odkud jsme včera přišli, míjíme hřbitov, kousek stoupáme a pak

se dáme prudce doleva. Jdu s Pavlínkou pomaleji, za mostem přes řeku pak čeká Carlito s koníkem, Pavlínka elegantně nasedne
ve svém červeném outfitu a vzhůru do sedla.
Cesta je dobrá, stoupání není moc prudké a jde se dobře. Ale jeden z našich oslíků je nějaký nemocný, nemůže, postává a zadýchává se. Carlito je z toho nešťastný. Říká, že

měl oslík nějaké problémy se zažíváním a nechce jíst. Z oslama je tu tak: osel stojí 200 USD a je cenným majetkem. Carlitova žena plakala, když se nám první den ztratili osli. Osel se neuvazuje, ale nechává se přes noc volně pást. Když je má doma, vůbec o nich neví a když některého potřebuje, jede na koni je hledat. Někdy je najde až za dva dny. Oslíci tu mají zakázáno se rozmnožovat, sežerou moc trávy a ta je potřebná hlavně pro krávy a ovce. A tak mají porodní regulaci. Jak brání početí jsem se nedozvěděla. Na noc jim par Carlito svazoval přední nohy, aby daleko neutekli, ale i tak vstával kolem 5 hod ráno aby je sehnal. Carlito má celkem 12 oslíků. Teda měl, než jsme vyrazili na trek :-) Carlito odchytil u cesty nějakého cizího osla a náklad z nemocného osla přeložil. A pokračovali s Pavlínkou v cestě. Cesta se tu najednou rozšířila, byla určená nákladním autům, které sem jezdili do dolu. Japonská společnost tady těžila minerály. Ale místní to zabojkotovali, Japonci se pustili totiž do hory jménem Diablo - Čertova a to se jim nelíbilo.

   

Pavlínka mizí a my šlapeme po svých. Za chvíli začíná sněžit a ještě víc sněžit až chumelí a je zataženo. Vojta volá, že je viděl víc nalevo. Tak traverzuji vlevo, ale Vojta jde dolů. Dolů NE! Čekám, ale začíná být špatná viditelnost a Vojtu ztrácím. Tak rychle sestupuju, ať se úplně neztratíme. Vojta se přesvědčil, že víc vpravo nejde další cesta a stoupáme do sedla. Vidím tam místní paní jak žene stádo ovcí, tak se jdu radši zeptat, jestli jdeme správně. Jdeme. Za chvíli už vidíme mužíky a sedlo. Mužíků je tu obvzláště hodně a úplně bílo.

V sedle se nezdržujeme, jdeme kolem jezera dolů. Vpravo je krásně zasněžené mechové jezírko. Dost to klouže a na boty se balí bahno. Ale přestala chumelenice. Projdeme kolem kempu a sestupujeme níž, je tam ještě jeden kemp, kde tolik nefouká a je o trochu tepleji.

U cesty je krásná borovice, ve větvích má nějakou parazitní květinu s červenými kvítky. Po pravé straně je malý borovicový háj.

Projdeme puertou, přejdeme potůček a jsme v kempu. Stany už máme postavené. Vaříme čaj a na večeři pak opečeme cibulku, čabajku a bramborovou kaši s pórkem. Povídáme si

s Carlitem o jeho koních. Ten, na kterém jezdí Pavlínka, se jmenuje Cristal a druhý, který hodně prdí, se jmenuje Pilsen. To jsou místní značky piv. Doma má ještě dalšího, ten se jmenuje Setabus. Koně jsou tu větší než třeba v Nepálu a taky divočejší. Brzy zalehneme, ale já se do 2 hodin převaluji, slyším létat
letadla.

9.8. pátek
Vstáváme kolem 7 hodiny, stan je úplně zmrzlý. Není kam spěchat, slunce na nás začne svítit až o půl hodiny později, obloha je jasná. Oslík, kterého jsme si včera přivlastnili, je pryč a tak si půjčujeme od místních jiného. Ten náš je pořád špatný. Vycházíme až v 9:15. I když nás v kempu bylo málo, jde dost výprav. Jdou až z Huayllapa, asi od 5 hod rána. Zastavujeme se a kocháme se pohledem na jezírko a hory za ním, které mají neuvěřitelnou škálu barev. Jdeme pomalu, v sedle Llaucha Punta 4850 m jsme v 11:30. Pavlínka jela na koníkovi, už je pryč. Je krásně, tak se opalujeme a dáváme čabajku. Po půl hodině jsou mraky, tak začneme sestupovat. Bývají tady kondoři, Pavla s Carlitem jich viděli víc, my jen jednoho.
Sestup je místy dost prašný, není dobré chodit za sebou. Dojdeme k potůčku, je tu dost krav. Výhledy jsou nádherné. Po další chvíli se nám otevře výhled na kemp, jezero Jahuacocha a hory s ledovcem nad ním. Tady je to tedy masovka, asi 40 stanů. Lidé sem chodí i na více dní a dělají odtud výlety. I my tady zůstaneme dvě noci. Vojta si dá chilli

con carne, já houbovou polévku a ještě vyrazíme k jezeru Soltera cocha, které patří k nejfocenějším jezerům na tomto treku. Cesta je pohodlná, vede kolem jezera, pak začne kamenné pole, mezi kterým jsou domky místních. Za ním začne prudký svah s cca 100 m převýšením a za ním je krásné ledovcové jezírko. Má krásnou tyrkysovou barvu. Kocháme se a pak se vydáme nazpět. Jdu přes kamenné pole s domky, u jednoho jsou na kůlu napichnuty zvířecí lebky. Do kempu se vrátíme v 17.30. V jezeře chytají místní pstruhy, ty máme na večeři. Jsou výborní. Carlito vypráví, jak mladí odcházejí do města, jemu se ale na vesnici líbí, má tu klidný život.

10.8. sobota
Dnes je odpočinkový den, uděláme si jen výlet k jezeru nebo do nějakého sedla. Snídáme a Vojta se jde mýt do potoka. Doufám, že přes den bude víc sluníčka a že se taky v nějakém potůčku smočím. Kolem 10 hod se vypravíme k jezeru, jdu dopředu, že vyjdu do sedla, ale cesta není nic moc, hlavně sestup by byl dost nepříjemný. Tak to vzdávám a jdu zpět k jezeru. Jdeme co nejblíž k ledovci. Padá lavina, je to krásné. Jdu zpět dopředu, Vojta jde s Pavlínkou. Přijdu o hodinu před nimi. Uvařím houbovou polévku a odpoledne už jen odpočíváme. Carlito pak přijde s pstruhama. Je to dobrota, dnes máme i vařenou bramboru. Vojta odmítá a dává si nudle po maďarsku. Kupujeme si piva, jedno tady stojí 8 solů. Dojídáme oříšky a sušené mango. O půl osmé jdeme do hajan. Je krásný srpek měsíce.
11.8. neděle
Dnes se vracíme do Huarázu. Po snídani vše zbalíme a jdeme. Pavlínka jede chvíli na koni, protože pak se rozdělíme, Carlito půjde přes sedlo a my půjdeme traverzem po rovině, kde ale nemohou muly, jsou tam betonové zídky. Cesta je nádherná, celou dobu máme po levé straně hluboký kaňon s potokem a krásné výhledy. Je tu udělaný místy dlážděný chodník a v zemi je potrubí, které svádí vodu k políčkům kolem Llamacu. Později se dozvídám, že to tu vybudovali Japonci, kteří mají nad vesnicí důlní společnost. Místy jsou žluté betonové budky. Chvíli se opalujeme, je krásně. Po cca 3 hodinách dojdeme k místu, ke vlevo vidíme vesnici Pacclón. Nejsme si jisti, kudy dál. Zkoušíme doprava, tam to nevypadá, tak jdeme doleva a doufáme, že cesta se ještě bude dělit, protože Llamac by měl být víc vpravo. Jdeme v zářezu skály, pod námi je prudká strž. No, trochu se o ně bojím. Ale zvládneme to. Pak se ale stejně stočíme doprava, jdeme cestou necestou, jsou tu vypálené rostliny. Pak se napojíme na cestu a stáčíme se pořád doprava, až dojdeme k místu, kde už vidíme pod námi Llamac. Měli jsme se dát nahoře tou cestou doprava. Tak příště..... Ještě nás čeká prudčí prašnější sestup a ve vesnici jsme kolem 16 hodiny. Čeká nás tu už náš mikrobus, bereme ještě asi 5 místních obyvatel, zemřel jim člen rodiny a potřebují do Huarázu. V Huarázu jsme kolem 8 hodiny, dáme sprchu a jdeme ještě do blízké restaurace La Rustika a dáme si kuře a víno. Pak do hajan.

12.8. pondělí
Večer v 10 hod nás čeká noční přejezd do Limy a tak máme volný den. Opalujeme se na terase, čteme a pak jdeme do města. Jdeme do rohové restaurace a dáváme si oběd. Jsou to obrovské porce, dávám si lomo s cibulí a na červeném víně. Zkoušíme cervezu andinu a pak přijde výborný čokoládový dort. Vojta jde pak na hotel, my s Pavlínkou bloumáme po městě, v tržnici kupujeme křišťály, sháníme pohledy, ale marně. Pak najdeme ulici, kde je trh s ovocem a zeleninou a ten procházíme. Úžasná škála všeho možného. Kupujeme lístky koky a vracíme se na hotel. Rozloučení s Maruchou a Gilfem, nalévají nás piscem. O půl desáte jedeme na nádraží. Sbohem Huarázi!
13.8. úterý
Ráno v 5 dojedeme do Limy na autobusové nádraží Cruz del Sur. Bereme taxi na letiště, tam si dáme batohy do úschovny. A jdeme na kafe. Výborné kafe ze Starbuksu a k tomu čokoládový croasant. Pak jedeme zpátky do historického centra Limy, projdeme se. Pak jdeme na náměstí San Martín, odtud nějakou ulicí, kde je stávka. Nastupují i těžkooděnci. Pak jdeme do čínské čtvrti, kde si dám mariscos. Je to výborné, ale na letišti to pak skončí v záchodové míse. Tsunami jako blázen! Vojta si dává chobotničky a Pavla kachnu. Ještě zkoušíme najít nějaké knihkupectví, ale marně. Jedeme do národního muzea. S Pavlou to procházíme, Vojtík sedí v kavárně a čte. Je to tu předělané, předinckým kulturám je věnováno jen jedno patro, další patro je zasvěceno inckým cestám a další patro Sendero Luminoso. Fotky jsou dost drsné, nechci na to koukat, jdeme za Vojtou a zpět na letiště. Ve 20:15 vzlétáme směr Amsterodam.
14.8. středa
HOME SWEET HOME
Na treku jsme četli knihu Alláh není povinen od Ahmadou Kourouma.
Příběh vypráví dvanáctiletý Birahima z kmene Malinké, který se po smrti rodičů vydá v doprovodu “marabuta-rozmnožovatele peněz” z Pobřeží Slonoviny do Libérie za tetou.

Cestou, kterou od začátku provázejí špatná znamení, se zapletou do kmenových válek pustošících oblast. Birahima si musí najít obživu a stane se jedním z mnoha dětských vojáků s kalašnikovem přes rameno. Dětským jazykem, do něhož vplétá africká i učená francouzská slova, která vysvětluje neafrickým a dětským čtenářům pomocí různých slovníků, líčí vražedné šílenství etnických válek na pozadí tradičních afrických náboženství promísených s islámem.
“A když už člověk nemá na zemi nikoho, ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestru, a když je to kluk, mrňous ztracený v barbarské zemi, kde se všichni podřezávají, co udělá? Samozřejmě se stane dětským vojákem, aby se najedl a aby pro změnu taky on podřezával, nic jiného nezbývá.”

“Alláh nenechá pusu, kterou sám stvořil, nikdy prázdnou.....”